Velmi ráda vzpomínám na ta rána,kdy mě probouzela ze spánku vůně bílé kávy linoucí se z babiččiny kuchyně.Jak milý byl úsměv,kterým mě vítala do nového dne.Na stole stál těžký porcelánový talíř a na něm připravené máslem namazané rohlíky.U babičky bylo i toto jídlo lahůdkou.Stále si vybavuji,že mi rohlík s máslem snad nikdy nechutnal tolik,jako tehdy u babičky.
Babička byla báječná žena.Nikdy neměla lehký život.Často si vzpomínám na její upracované a popraskané ruce.Její dlaně pokryté mozoly.Jako malé dítě jsem nechápala jak mohla trhat kopřivy bez rukavic jen tak holou rukou.Na můj dotaz,,A to tebe babičko nepálí?“.Mile se usmála a odvětila.,,Holubičko moje já ty žahavky téměř necítím.A potom ta trocha co mě štípne je zdravá na revma.“Tak mudrovala mole milovaná babička.
Vzpomínám na dlouhé zimní večery,kdy v kamnech praskalo dřevo.V kuchyni to vonělo čajem do kterého si dal dědeček kapičku rumu.To pro zahřátí-říkával děda se šibalským úsměvem.Do světnice dopadalo pouze světlo z pouličního osvětlení.Ve škvírách mezi tály bylo možné zahlédnout světýlka z kamen.Babička s dědou seděli u stolu.Já se většinou natáhla na starý gauč a těšila se na černou hodinku.
Dědeček vyprávěl jaký byl v uličník,když byl malý kluk.Babička vzpomínala na své dětství a mládí.A občas si při černé hodince děda pro mě vymýšlel pohádky.Já tyto pohádky milovala,jelikož jsem věděla že jsou určené jenom pro mě.Děda do svých pohádek vždy obsazoval lidičky z naší vesnice.
Nikdy nezapomenu když v letních měsících vyrážel do lesů nad spálenou hospodou na houby.Pokud nenašel žádné houby,přinesl alespoň nůši plnou šišek na otop.Pro mě vždy přinesl nějakou maličkost.Ať to již byla kytička lesních jahod či krásně tvarovaný kamínek nebo barevné pírko.
Nikdy nezapomenu na chvilky po obědě,kdy se děda natáhl v kuchyni na gauč a začal mi vyprávět pohádky,aby mě uspal.Spánek k dědovi přicházel dřív nežli ke mně a tak jsem byla často překvapena tím ,jak dokázal některé pohádky zamotat.Začal vyprávět například o Karkulce.Uprostřed vyprávění si klimbnul a pohádku dokončil úplně jinak.Babička,která v té době myla nádobí se vždy začala smát a já s ní.
Děda byl můj hrdina,když přes babiččin protest lezl do mokřiny pro Blatouchy .Jen pro to,že jsem chtěla ta kvítka vidět.
Nepamatuji si,že by se někdy dědeček mračil nebo zlobil.Stále mám před sebou ve vzpomínkách toho báječného člověka,kterému šibalské jiskřičky dětských lumpáren svítili v očích i když jeho tvář pokrývala nejedna vráska.
Jednou v rádiu hrála písnička jejíž text začínal -Až budeme v kostele Jano má spolu stát.Tehdy již nemocný děda řekl-Až se budeš vdávat,tak si na tuto písničku spolu zatancujeme.Bohužel tohle jediné mi děda nikdy nemohl splnit.
I když je to letos 35 let ,kdy nás dědeček navždy a bez rozloučení opustil stále na něho s láskou vzpomínám a moc mi chybí
děda
(Jan Klemsa, 15. 1. 2011 0:00)